2048x1152-221B

Každý snímek vypráví svůj příběh: Rozhovor s hlavním kameramanem Stevem Lawesem – 4. část

Rozhovor vedla 11. února 2014 Mary Jo Watts
Přeložila Zuza Ritt

Předchozí části: první, druhá a třetí.

Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.
Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.

MJW: Přemýšlela jsem o rámování záběrů ve scéně Velké hry, kde má Sherlock běžecké boty a nadzvihuje tkaničky, je to záběr přes dvě nebo tři různá okna. Můžete nám prozradit něco víc o těchto záběrech?

SL: To vůbec nebyla laboratoř, kde jsme natáčeli. Je to za rohem, ve stejné budově, ale v laboratoři, kde jsme opravdu natáčeli, jsme měli vždycky zavřená okna, aby to působilo jako laboratoř. Paul [McGuigan] chtěl mít tenhle pohled přes okna, a tak jsme našli jinou místnost, do které bylo vidět skrz okna a přes atrium, přes dva rámy na Benedicta, takže to je uměle vytvořený záběr. Tam, kde v té chvíli opravdu stojí, není žádná laboratoř. Paul i já máme rádi záběry s několika rámečky a hledání lidí v nich. Je to další příklad toho, co děláme v našich běžných životech. Málokdy vidíme na lidi přímo.

Ve filmu Chinatown se mi líbí záběr na část Faye Dunaway nebo kdo to je. Když se po natáčení dívali na záběry z celého dne, přišli se podívat i producenti, režisér jim řekl: Když už jste přišli, uvidíme, jak to dopadne.” A když došlo na její záběry, všichni doslova udělali tohle (naklání se a hledá zbytek postavy mimo obrazovku a směje se). Snažili se podívat se za roh. S tím vším se dá hrát.

To samé je s rámováním Sherlocka. Je to velký rámeček a v něm je jeden menší a ještě menší a pak je tam Benedict. A najednou vidíš malý detail ve velkém rámu. Vytváří to svět, ve kterém je, ale udělat to takhle… Kieślowski ve svém filmu Tři barvy: Modrá používal hodně makro záběrů malých detailů a to ukazuje, jak je postava, kterou hraje Juliette Binoche, celý život zaslepená detaily. Kdykoli přijde řada na její úhel pohledu, vidíte tyhle zvětšené malé detaily. Myslím si, že to je originální nápad, snažíte se pochopit její způsob vnímání, určitým způsobem jste nuceni do tohoto způsobu vnímání, do tohoto úhlu pohledu. Všechno jsou to nástroje, které máme, abychom vyprávěli příběh.

MJW: Na třetí sérii mi přijde mimo jiné zajímavé, že vidíme věci z Sherlockova pohledu a je to tak rozdílné, že to ani nedokážu popsat. Jak to, že to je tak rozdílné? Myslím, že jste někdy zmiňoval, že jste použili jiné kamery pro záběry z pohledu Sherlocka. Je to ono?

SL: Nepoužili jsme rozdílné kamery na jeho pohled. V Prázdném pohřebáku jsme použili dvě kamery současně, takovou stereo konfiguraci. Hodně z toho, co ho vidíte dělat, když je ve svém myšlenkovém paláci, nebo v metru a vidíte ho jít tam a zpátky, tak to je nová věc, kterou jsme objevili pro třetí sérii. Původní myšlenka Sherlockova pohledu byla vždycky založená jakoby na fotkách. S tou myšlenkou jsem přišel já a Paul [McGuigan] chtěl… v první sérii jsme se hodně trápili s tím, jak zobrazit svět nějak odlišně, z Sherlockovy perspektivy. Jeden z návrhů bylo natočit scénu dvakrát ve dvou různých stylech, ale to je z produkčního hlediska neproveditelné, potřebovali bychom dvakrát tolik času a navíc je opravdu hodně divné přemýšlet nad tím, jak to udělat rozdílně. Uvažovali jsme, jak to vyřešit a napadlo mě něco, co už jsem dělal v jiném seriálu – udělali jsme sérii fotek z celkového záběru až do očí postavy a pak jsme je spojili dohromady. V podstatě je to člověk, co si píchá drogy, a myšlenka je, že se mu rozšiřují zorničky, když je pod vlivem drog. Mluvil jsem o tom s Paulem, a i když má velkou vizuální představivost, nedokázal to úplně pochopit, dokud to neviděl. Pamatuju si, že jsem šel domů a s iPhonem v ruce jsem udělal pár záběrů obýváku a očí mojí ženy, udělal jsem z toho krátké video, uložil ho do telefonu a druhý den jsem ho vzal do práce, jako svoji vizi Sherlockova pohledu. Ukázal jsem Paulovi ty záběry a on říkal: “Jo, to se mi líbí.” To byla myšlenka, se kterou jsme začali, bylo to něco jako dělání fotek. Dělali jsme to tak celou první sérii a víceméně v tom pokračovala i druhá série. Tím se i ukazuje, že ne každý nový režisér musí nutně všechno změnit… když s ním o tom mluvím, ani si nejsem jistý, jestli chápe, jak to myslím. Ale ve třetí sérii to tak bylo, přišel Jeremy [Loving] jako režisér a chtěl to udělat jinak. Tak jsme došli na nápad se dvěma 5D [Canon kamerami] zároveň. Myšlenka byla, že když si stanovíme bod, kam se pohledy sbíhají, a je tam něco, co se hýbe, v určitém okamžiku získáme dva obrázky, které se sejdou do jednoho a zase rozejdou. To je pokračování jeho myšlenkového paláce – jen jsme zkusili udělat něco vizuálně odlišného, abychom vysvětlili, co se děje v Sherlockově hlavě.

MJW: A je to fantasticky natočeno. Myslím, že scény z [myšlenkového paláce] v metru jsou mezi fanoušky jedny z nejoblíbenějších v celé sérii.

Jaké bylo natáčet vysvětlení Reichenbašského pádu ve třech verzích? Jednak když natáčíte, je tam obrovský dav – to musí být něco, tohle zvládnout. Udělat tu samou věc třikrát, jak jste to provedli?

SL: S tím pádem je to tak, že jsme použili i materiál, co už byl natočen na konci druhé série. Což je zajímavé, protože tohle se stalo v obou sériích. Vyvrcholení první série bylo u bazénu. Štáb se v druhé sérii vracel k bazénu, aby v natáčení [scény u bazénu] pokračoval v druhé sérii [v první epizodě]. Stejné to bylo s třetí sérií. Museli jsme zase do nemocnice sv. Bartoloměje. Z pohledu tří různých verzí [jako vysvětelní pádu] to bylo náročné, měli jsme jen dva dny na natáčení na místě a obrovské množství práce. Byl to skok na bungee lanech, nafukovací matrace a vytvoření všech různých verzí. V předprodukci všichni věděli všechno, kromě té pravdivé verze. Většina lidí měla scénář, který… víte, jak jsou v metru?

MJW: Ano.

SL: Těsně předtím, než má bomba vybuchnout, a než vysvětlí, jak se to opravdu stalo – ta část ve scénáři chyběla, aby to nikdo nepustil ven. Takže jen velmi málo lidí mělo kompletní verzi scénáře i s touto informací. Z pohledu natáčení jsme strávili dva dny natáčením těchto scén.

Co se plánu týká, natáčeli jsme víc scén zároveň. Museli jsme natočit Sherlocka z pohledu ze země směrem na střechu nemocnice. Udělali jsme [zpomalené záběry] na bungee laně se snímkovací frekvencí 1000 fps na Phantom kameru. Potom jsme ze stejné pozice točili skoky na matraci, s pomocí plošiny skočil [Benedict Cumberbatch] dolů. Skákal na
matraci z nižší výšky, a pak skákal kaskadér z větší výšky. Všechno jsme to střídali a bylo to dost vyčerpávající. Myslím, že jsme měli tak čtyři, pět kamer. Musel jsem mít vysílačku, což nesnáším. Používám ji jedině při takovýchhle složitějších natáčeních, takže když mluvím s režisérem o tom, co budeme dělat v dalším kroku, všichni v mém týmu to slyší a vědí, co se bude dít. Tohle není zrovna nejpříjemnější z natáčecích dnů, může se přihodit tolik různých věcí. Ve hře je dost peněz, protože používáme jeřáb. Dav lidí okolo je jednou z dalších věcí, které je potřeba brát v potaz. Tyhle dny jsou velká výzva, co se týká organizace. Jsou chvíle, kdy se podaří udělat skvělý záběr, ale všichni víme, celé dva dny, říkám to nerad, ale je to tak, že si musíme postupně odškrtat všechny záběry na seznamu. Taky jsme využili druhý natáčecí štáb. Celá ta část s výtahem a maskou byla natočená druhým štábem. To je přesně ta situace, kterou bychom normálně řešili slovy: “To by byla paráda, kdybychom měli tak sedm dní na natáčení, to bychom mohli udělat…” To se v televizi nestává. Tolik času máme jen výjimečně, takže jsme se jen snažili udělat všechny záběry a říct celý příběh.

MJW: To je otázka, která mě přivádí zpátky ke skutečnosti, že ten konkrétní konec nebyl ve scénáři. Já nevím, ale hodně lidí bylo zmateno tím, že je to celé střih do scény s bombou, do reálného děje. Máte představu, proč to tak bylo? Proč se to vysvětlení dostalo právě do chvíle, kdy má vybuchnout bomba? Myslím, že lidé uvažovali nad tím, že to bude nějaké překvapivé přiznání, nějaký zvláštní moment mezi Johnem a Sherlockem. Jen mě zajímá, jestli o tom víte něco víc.

SL: Vážně nevím. Přesně chápu, co máte na mysli, a jak se cítí ostatní lidé, protože když jsem o tom sám přemýšlel, přišlo mi to takové oddělené, to Sherlockovo vysvětlení, ale já jsem si to jednoduše umístil do celé té konstrukce příběhu v rámci scénáře. Z mého pohledu to zas tak nevyčnívalo, já jsem zvyklý vidět scénáře, kterým chybějí některé části. Když pak ta část přijde, člověk to pak celé cítí jinak. Možná je to pro mě výhoda, ale asi nemám žádný názor, proč to zrovna tady tak bylo.

MJW: Máte nějaké oblíbené části? Pokud tedy nějaké máte – vím, že jsou lidé, kteří neradi hodnotí, ale jsou pro vás nějaké části Sherlocka, na které jste hrdý, nějaké konkrétní, něčím význačné, scény?

SL: V první sérii se mi líbila ta chůze ze schodů, ven na ulici a do taxíku, hra začíná – tahle část. A líbí se mi scéna, kde Benedict mluví s vězněm. To je Velká hra?

MJW: Ano, vězeň z Běloruska.

SL: Ano. Tu mám rád hned z několika důvodů. Jednak to Mark [Gatiss] výborně napsal. Mám rád to opravování gramatiky. Funguje to perfektně. Ten druhý [Matthew Needham v roli Berwicka] je fantastický, stejně jako Benedict. Natáčeli jsme to v noci. Musel jsem to nasvítit, aby to vypadalo jako den. Bylo to hodně náročné místo. Taky pořádně mrzlo, ale to je něco, co mám rád.

Co se osvětlení týká, mám rád studio. Mám rád Baker Street 221B. Hlavně tu z první série. Když se díváte na pilotní díl, na tu scénu, je to jen scéna. S tím mám docela problém. Nemůžu se dívat na seriál, jakože “oni jsou ve studiu”. Já osvětluji scény tak, že používám jeden velký zdroj někde mimo scénu, a nasměruju ho dovnitř scény, aby to vypadalo jako reálné světlo. Strávil jsem celý život pozorováním slunce, jak proniká do místnosti a odráží se od něčeho, a to je to, co chci vytvořit. Nechtěl jsem mít prostředí jako ve filmech s Robertem Downeym Jr., kde je to celé stylizované. Chci vytvářet uvěřitelná prostředí. Lidé uvěří, že tohle je silnice a že za okny je živé město.

MJW: (se směje). Když jsem viděla tu scénu postavenou, hned jsem se do ní zamilovala. Chvíli mi trvalo se vzpamatovat, protože je to tak reálné – sledovat [na Twitteru], co Arwel [Wyn Jones] staví, to bylo: “Jé! (Chytá se za srdce) To je něco! A přitom to není skutečné.”

SL: Na to jsem hrdý.

Těch okamžiků je hodně. To je legrační, viděl jsem první sérii už před nějakou dobou, pak jsem viděl třetí sérii a pak i druhou. Je zvláštní se dívat na druhou sérii, když jsem na ní nepracoval. Hodně se mi líbí Skandál v Belgravii. Za to Psisko Baskervillské na mě vůbec nezabíralo. A Reichenbašský pád je… líbí se mi. Bylo to plné energie… Vlastně jsem si myslel, že to je taková pocta tomu, co jsme vytvořili v první sérii. Je to divné, ale Toby [Haynes], který tuto epizodu režíroval, se už k Sherlockovi nevrátil. Je to jako s tou třetí epizodou třetí série. Dívám se, co někdo jiný udělal a říkám si: “Tohle bych nikdy neudělal.” Nebo: “Přesně takhle bych to udělal taky.” Neville [Kidd, hlavní kameraman v Poslední přísaze] udělal některé zajímavé změny. Jinak, než bych je dělal já. Myslím, že Nick Hurran, režisér [Poslední přísahy], a i Steven [Moffat] při psaní, že se snažili vrátit se k něčemu jako “tohle je, co by Sherlock opravdu udělal.” Se vším okolo Mary, která střelí Sherlocka, i jeho pohledem na svět, což podle mě není vidět v prvních dvou epizodách tak moc. Kdyby to mělo deset dílů, a strávíš jeden díl tím, že se k sobě vrátí, druhý díl svatbou, tak to není problém. Ale když máš tři epizody, a dvě z nich jsou věnované tomu, že si doma víceméně dělají jasno, je to zajímavé.

Jsme dobří přátelé s Markem Gatissem…

MJW ho přerušuje: The Tractate Middoth je dokonalé!

SL: Děkuju. Mark je jedním z těch, se kterými jsem se spřátelil během natáčení Sherlocka. Je to ten nejkouzelnější člověk, jakého jsem kdy potkal. Je velkorysý a velmi nadaný. Jeden z těch lidí, které rádi potkáváte každý den. Prostě fajn chlápek se vším všudy. The Tractate Middoth byl jeho režisérský debut, a požádal mě právě při práci na Sherlockovi, jestli bych na tom chtěl pracovat a já jsem rád přijal. A on má v plánu i další věci, doufám že větší a lepší, vím, že jednou chce natočit horor.

MJW: To bude skvělé. Těším se, až to uvidím.

SL: Oba jsme velkými fanoušky Hammer House of Horror, a podobných věcí, takže sdílíme nadšení pro staré klasické Příběhy ze záhrobí, bezvadný seriál, něco v podobném stylu jako The Tractate Middoth.

Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.
Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.

MJW: Jedna z nejoblíbenějších scén mezi fanoušky je to opilecké plazení se po zemi – opilý Sherlock. Můžete říct něco o téhle scéně? Slyšeli jste hudbu k této scéně ještě před natáčením? Věděli jste, že to bude dubstep? Měli jste vůbec nějakou představu?

SL: Nějakou představu jsme měli. Tak nějak jsme o tom mluvili a myšlenka toho opileckého potácení přišla… Colm [McCarthy], režisér a já jsme to probírali dlouho a shodli jsme se na tom, že bude stále víc a víc opilejší.. Všechno je točené na tilt-shift objektivy. To jsou objektivy skoro stejné, jako klasické objektivy, jen umožňují měnit linii ostrosti nejen zepředu dozadu, ale přemístit ji do stran. Je docela otravné s tím natáčet, máme hodně práce s udržením ostrosti herců, ale je to perfektní způsob, jak dosáhnout toho, co jsme zamýšleli. Měli jsme dva dny. Jeden den v terénu, což byly hospody, a musím říct, jsou tam kilometry záběrů, které nebyly použity.

MJW: Prosím, řekněte těm, kdo rozhodují, že to chceme vidět! Fanoušci Sherlocka to opravdu strašně chtějí!

SL: Když jsem viděl ten díl, byl jsem docela zklamaný, protože jsme tím strávili celý jeden den. Byli jsme tak ve dvanácti hospodách a barech a natáčeli jsme ty krátké scénky, kde jsou víc a víc opilí. Myslím, že jen asi čtyři jsou nakonec použité v seriálu. Některé z nich byly naprosto dokonalé.

MJW: Můžete je nějak víc rozvést? Aspoň jednu?

SL: Já nevím… Byl to fajn den, noční natáčení, začali jsme ve čtyři odpoledne, takže to bylo jako opravdová rozlučka se svobodou, jen bez potěšení pít alkohol. Šli jsme od baru k baru, a doslova jsme všude udělali jeden dva záběry a šli jsme dál. Na tom je dobré to, že to vlastně děláte za pochodu. Bylo to celé velmi uvolněné. Když jsme se dostali k té části v bytě, kde je mu vážně špatně, už jsme úplně ztratili pojem o tom, co je normální. Ty záběry byly stále odvážnější a odvážnější, téměř celé rozostřené. Vzpomínám si, že Sue Vertue, producentka seriálu, nám v jednu chvíli říkala: “Dost se toho bojím. Myslím, že by aspoň jeden záběr měl být s normálním objektivem.” A my jsme řekli: “Ne.” Problém je, že uděláš jeden záběr s normálním objektivem a oni tě donutí udělat tak potom všechny až do konce. Někdy musíme ty záběry skoro i stříhat přímo v kameře, abychom se vyhnuli tady těm problémům – rozdílu mezi tím, co chtějí oni vidět na obrazovce a co chceme my vytvořit. Oni byli… S Benedictem i s Martinem máme velmi přátelský pracovní vztah, ale myslím, že ten večer jsem se jim tak smál, až mě všechno bolelo. Martin byl… oba dva byli… Jeden z těch nejlepších okamžiků je, když jsme zpátky na Baker Street s Alicí a on usne, ale pak řekne “Chovám se neslušně” nějak takhle (napodobuje Benedicta v roli Sherlocka.) Ke konci už bylo dost těžké pracovat, protože to bylo tak legrační.

MJW: Takže tam bylo hodně improvizace?

SL: Jo, docela dost. Měli jsme nějakou základní představu, co jdeme dělat, ale hodně byla improvizace. Šlo to celkem hladce. Ti dva dole na schodech padající na zem, to byla úplná improvizace. Natočili jsme to hned napoprvé.

MJW: A hra s hádáním jmen, kdo je kdo…?

SL: Bylo to ve scénáři, ale to co říkali, to tam nebylo všechno rozepsané.

MJW: Martin je zvlášť úžasný v téhle scéně.

SL: Při práci s herci takového kalibru, jako je Benedict s Martinem, je stačí uvést do té situace, a oni vytvoří něco daleko lepšího, než si dokážete představit. To je taky důvod, proč je obvykle točíme dvěma kamerami zároveň, abychom tohle všechno zachytili. Když se zamyslím tady nad těmi scénami, je možné je natočit z každého úhlu zvlášť a pak je sestříhat. Ale nechceš se dostat do situace, že řekneš Martinovi: “To bylo super, co jsi předtím udělal, můžeš to zopakovat?” Protože v devíti z deseti případů ti Martin odpoví: “A co jsem udělal?” Protože si neuvědomuje, co přesně udělal, hraje svou roli a dělá ty věci přirozeně. Co chceš, je zachytit ten moment v takové situaci, a nemít pocit, že jsi něco prošvihnul.

MJW: Ta část, kde jsou opilí, a jsou tam nápisy jako “umrtvenost” nebo “sedací věc,” s tím máte něco společného?

SL: Ne, to se všechno dělá v post-produkci. To je práce střihače, což je Charlie [Philips pro Prázdný pohřebák nebo Mark Davis, střihač Znamení tří] a taky režiséra Znamení tří, Colma [McCartyho], to se doplňuje až ve střižně. To je myšlenka z první série – vyplynulo to z toho, že jsme měli tolik záběrů různých zpráv a nápisů na telefonu, a bylo to až neskutečně nudné to všechno natáčet. Problém je zastavit ten záběr na tak dlouhou dobu, aby se třeba SMSka o třech řádcích dala za tu dobu přečíst. Když je text přímo ve scéně, tak scéna může nerušeně pokračovat. Nemyslím si, že jsme první, kdo to udělal. Myslím, že tenhle způsob je znám už dlouho, my jsme to jen použili a dotáhli k dokonalosti. Já vždycky věřím tomu, že všechno už bylo někdy vymyšleno. Všichni jen kopírujeme. Všechno už tu někdy bylo, a my to jen kombinujeme novým způsobem.

MJW: Což mě vede zpátky k otázce rámování záběru a pozadí na fotografiích a každý záběr ze seriálu je vlastně… Co si myslíte o tom, že fanoušci mají k dispozici každý záběr [Sherlocka] a vytvářejí z nich nové obrázky a animace? To je v podstatě to, co fanoušci na celém světě dělají, remixy vaší práce. Co vy na to?

SL: Upřímně, já si myslím, že si s tím můžou dělat, co chtějí. To není nějaké velké umění, aby si s tím nemohl nikdo hrát. Pokud to někoho baví, vzít kus něčeho a přetvořit to podle svého a dát to k dispozici lidem… Když to lidi baví, já s tím nemám problém. Lichotí mi to. To je všechno, co k tomu můžu říct. Lichotí mi, že to lidé považují za natolik zajímavé, aby tohle dělali.

MJW: Já si myslím, že základem toho, že lidé tvoří a tvoří a tvoří je fakt, že mají k dispozici velmi kvalitní materiál. Viděla jsem rozhovor se Stevenem Moffatem a Markem Gatissem, a zmínili se, že si nebyli jistí, jestli je Benedict Cumberbatch ten typ, kterého bude publikum zbožňovat. Možná to pro ně bylo i trochu překvapení? Ale je to i zásluhou vaší práce. Přemýšlel jste o tom už takhle předtím? Vaše osvětlení, vaše záběry?

SL: Nikdy jsem o tom nepřemýšlel v téhle souvislosti, ale zjevně ano… Je docela zajímavé, že osvětlit Benedictovu tvář je jednoduché. Benedict má ostře řezanou tvář, jen na něj otočíš světlo a už to vypadá dobře, (ne, takhle to nedělám, ale stejně) on má velice fotogenický obličej. Martin [Freeman] na druhou stranu, jeho tvář trvá daleko déle, vyžaduje to víc příprav, aby Martin vypadal dobře a trávím s tím víc času… Abychom si rozuměli, starám se o všechny herce stejně dobře, a strávím hodně času tím, aby vypadali opravdu co nejlíp. Ale když srovnám tyhle dva, Martinovi je potřeba věnovat víc času než Benedictovi. Ale to je moje práce. V rámci seriálu se věnuji každému herci tak, aby vypadal co nejlépe.

Když Martin vyhrál cenu BAFTA za nejlepšího herce ve vedlejší roli, tak mi ve svojí řeči poděkoval. Měl jsem asi 20 SMSek, kde mi lidé psali: “Martin tě právě zmínil ve svém proslovu, když dostával cenu.” Což je hodně neobvyklé. Vážně mě to docela vzalo a myslel jsem si… To je přesně to, jaký Martin je, on je tenhle typ člověka, který se takhle chová. Jsem vážně hodně vděčný, že Martin vidí moji práci.

Když jsem se vrátil k natáčení, na začátku třetí série, tak jsme se s Martinem i s Benedictem, při různých příležitostech, objali a oba mi řekli, že jsou strašně rádi, že mě zase vidí. Co bylo opravdu, opravdu moc příjemné, že jsem v třetí sérii pracoval s těmi úplně stejnými pány, jako v první sérii. Tím myslím, že jejich kariéra je vystřelila ke hvězdám (gestikuluje rukama směrem nahoru), ale oni jsou pořád ti stejní dva muži, jako na začátku, jak profesně, tak lidsky.

— Konec čtvrté části. —

Pátá část

Steve Lawes je kameraman z Velké Británie a pracuje ve filmu, televizi a na reklamních spotech již 20 let. Podílel se na televizních pořadech pro významné televizní stanice: natáčel pro BBC kritiky oceňovaný seriál Sherlock, za který byl nominován na RTS Craft a získal ocenění BAFTA Cymru, seriál Death Comes to Pemberley, za který získal cenu Guild of Television Cameramen’s (GTC) a dva seriály Jimmyho McGoverna: Banished a The Street. Steve byl kameramanem v mezinárodních projektech pro televizní stanice Sky HD a HBO, celovečerním filmu Skellig nebo akčním seriálu Strikeback.
Více o Stevovi na IMDB

Mary Jo Watts je zakladatelkou Powers of Expression, online magazínu věnovaného umění, který představí na jaře 2016. Mary Jo získala bakalářský titul na University of Tulsa v oborech women’s studies a francouzštině a magisterský titul v komparistice na Rutgers University, kde také mnoho let vyučovala, zatímco téměř dokončila mnoho zajímavých disertací. Mezi obsese její minulosti patří: moderní a středověká poezie, Glenn Gould, komedie z éry němého filmu, kulturní historie multimédií a Mlčení jehňátek. Mary Jo žije v Ithace ve státě New York, USA a věnuje se nepsaní disertace o Valerii Solanas (odkaz vede na PDF), seriálu Sherlock a kinematografii ve fanouškovském blogu pod jménem mid0nz.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *