2048x1152-221B

Každý snímek vypráví svůj příběh: Rozhovor s hlavním kameramanem Stevem Lawesem – 1. část

Rozhovor vedla 11. února 2014 Mary Jo Watts
Přeložila Zuza Ritt

Benedict Cumberbatch (vlevo) jako Sherlock Holmes a Steve Lawes (vpravo). Foto Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.
Benedict Cumberbatch (vlevo) jako Sherlock Holmes a Steve Lawes (vpravo). Foto Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.

 

Jsem beznadějně, nenapravitelně posedlá seriálem Sherlock z produkce BBC. Je pro mě zcela nemožné zmírnit nadšení pro tuto moderní adaptaci z pera Stevena Moffata a Marka Gatisse. Ve svých 43 letech se nestydím být fanynkou Sherlocka a hrdě se řadím k milionům ostatních fandů po celém světě.

Když jsem po cliffhangeru, ukončujícím první sérii, sledovala závěrečné titulky Velké hry (The Great Game), uvědomila jsem si, že jsem lapena v síti Sherlockova světa díky ohromujícímu vizuálnímu zpracování. Část epizody byla věnována obrazu od Vermeera, a mě potěšilo, že stěžejní scéna byla poctou tomuto holandskému mistrovi.

Titulky mi prozradily, že to byl hlavní kameraman Steve Lawes, kdo strohé televizní studio v Cardiffu přetvořil na londýnskou Baker Street 221B. Ne na bydliště legendárního Doylova Sherlocka Holmese, ale na opravdový domov, kde současný Sherlock Benedicta Cumberbatche žije většinu svého života. Neuspořádaný, ale útulný domov, kde dvě obrovská okna pouštějí do obývacího pokoje množství světla a ruch živé ulice pod nimi. Lawesova Baker Street je pro mě stejně reálná, jako kterékoli jiné místo, kde jsem strávila hodiny svého života.

Studovala jsem média a filmovou teorii. Bloguji o Sherlockovi poslední dva roky: o hudbě, dekoracích, rekvizitách a příbězích. Ale je to právě vizuální stránka, která mě nutí se stále vracet – struktura, záběry i osvětlení. V rámci tří sérií bylo natočeno devět epizod, každá o délce celovečerního filmu. Steve Lawes natočil pět z těchto epizod: všechny v první sérii a první dvě ve třetí sérii.

Jako přípravu na tento rozhovor jsem shlédla téměř veškerou další práci Steva Lawese v celé její rozličnosti. Na konci roku 2013 byly odvysílány tři jeho nové projekty: Dvě epizody Sherlocka, jeho první historické drama Death Comes to Pemberly a The Tractate Middoth, brilantní duchařská historka napsaná M. R. Jamesem, kterou zadaptoval, režíroval a koprodukoval Mark Gatiss. Fantastická věc.

Nejsem profesionální spisovatel ani reportér. Jak už jsem zmiňovala, jsem fanynka s blogem. Steve Lawes je kameraman na volné noze. Jeho myšlenky zde vyjádřené jsou jeho osobními postoji a nevyjadřují názory BBC ani Hartswood Films.
Naše setkání se uskutečnilo 30. ledna 2014. – MJW

Mary Jo Watts: Jak jste se stal kameramanem?

Steve Lawes: Na střední škole jsem studoval uměleckou fotografii. Vždycky jsem chtěl být fotografem. Jako dítě jsem fotil opravdu hodně. Začínal jsem s Instamaticem, pak přišel Polaroid a 35mm film.
To bylo něco, co mě vždycky fascinovalo. Mám rád kombinaci technických věcí a uměleckou stránku fotografování. Byl jsem tedy předurčen být fotografem.

V roční pauze mezi střední a vysokou školou jsem jel do letního tábora ve Spojených Státech, bylo mi 18 let a změnilo to můj pohled na život. Byla to cenná zkušenost, která mi předtím chyběla.

MJW: Kde přesně to bylo?

SL: V Pennsylvánii, místo jménem Trail’s End a byl to nóbl tábor pro děti bohatých amerických Židů. Spřátelil jsem se tu s lidmi z New Yorku a z oblasti New Orleans. Pak jsem cestoval Greyhound autobusy, koupil jsem si neomezený lístek, na který se dalo jet kamkoli. Otevřelo mi to oči. Bylo mi jen 18 let a byl to hodně zvláštní zážitek, být tak daleko od domova poprvé v životě, cestovat autobusem po Americe, kterou jsem znal jen z filmů. Myslím, že mě to změnilo. Donutilo mě to hledat něco jiného, něco víc.

Když jsem se vrátil, začal jsem pátrat, kde se dají studovat pohyblivé obrázky. Chtěl jsem o tom vědět víc. Skončil jsem na tři roky v Manchesteru na filmové univerzitě. Byla to škola zaměřená na film obecně, ne jako ty velké a známé filmové univerzity v Británii nebo Los Angeles. Učili nás dovednosti z mnoha různých oborů. Ať už jsme chtěli být kameremany nebo režiséry, nebo cokoli jiného, tady nás učili všechno. Každý z nás se naučil trochu od každého. Dělal jsem produkci. Dělal jsem režiséra. Stříhal jsem film. Dělal jsem všechno. Vždycky jsem chtěl zkusit natáčet na 16mm film, tady jsme točili v HD, tenkrát to ještě nebylo úplně HD, a točili jsme hodně na Super 8.  Zvykl jsem si všechno vyzkoušet a se vším si hrát. Pak jsem školu skončil.

Když jsem absolvoval, byla to taková ta situace, kdy jsem byl zvědavý, jestli si najdu nějakou práci. Je to docela těžké se dostat mezi lidi od filmu. První čtyři měsíce jsem byl většinou nezaměstnaný a zoufale jsem se snažil najít práci. Jako většina absolventů, četl jsem inzeráty ve všech možných novinách a časopisech.

Dostal jsem nabídku od QVC. Televizní nákupní kanál vstupoval do Británie a hledali kamerového technika, v podstatě měl vést studio v Londýně.
Neměl jsem ještě moc zkušeností a tak jsem si říkal, proč bych to nezkusil. Šel jsem na pohovor. A oni mi tu práci dali. Přišel jsem první den a začali mě se vším seznamovat. Pak se mě zmocnil strach. V obědové přestávce jsem udělal rozhodnutí. Řekl jsem: „Fajn, ale já dneska končím, tohle dělat nebudu. Tohle je něco úplně jiného a nedostal bych se nikdy k tomu, abych dělal, co si představuju.“ Skončil jsem po prvním dni. Moji rodiče i všichni okolo si mysleli, že jsem idiot, protože jsem splácel půjčku za studium a potřeboval jsem práci. Ale já jsem prostě věřil tomu, že se objeví něco jiného. Nechtěl jsem dělat práci, který by mě nebavila, život není o tom dělat, co nechci dělat. A tak jsem byl dál nezaměstnaným.

Moje dobrá kamarádka Annabelle, se kterou jsem se přátelil už od školních let, ale ona pak šla na jinou univerzitu, se znala s člověkem jménem Olly Tellett. Ten byl tou dobou ostřičem. Poradila mi, abych se ho zeptal na práci jako trainee. Oba jsme ze stejného města, Winchesteru, a narazili jsme na sebe v hospodě, začli jsme si povídat a ona zmínila, že pracuje u filmu ve Walesu, a jestli to tam nechci zkusit jako trainee. To znamenalo žádné peníze, žádné ubytování. Nic. Jednoduše přijít, možná přespávat u někoho na podlaze. Měl jsem zájem? Odpověděl jsem: “Jasně, zkusím to.” Tak jsem šel a pracoval jsem. Byl jsem nováček, ale velmi rychle jsem dostal další práci. U příštího natáčení jsem už pracoval s klapkou. S Ollym jsem pak pracoval většinu následujících desíti let.

Asi dva roky jsme dělali všelicos. Okrajové věci, malé a nízkorozpočtové filmy, ale pak jsme se potkali s člověkem jménem Daf Hobson, velice uznávaným kameramanem v Británii. To znamenalo hodně televizních pořadů. S ním jsme pracovali asi deset let. Olly začal dostávat další nabídky jako ostřič, a tak jsem vzal jeho práci jako ostřič pro Dafa. Olly je dneska jeden z nejlepších ostřičů u nás. Pracoval v prvním štábu kamery na filmu Gravitace. Jeho životopis z pohledu celovečerních filmů… kdykoli sem přijedou velká studia natáčet, on je mezi těmi, kteří dostanou nabídku na filmu pracovat. Pořád jsme dobří přátelé. On šel tímhle směrem, zatímco já jsem zůstal spoustu let pracovat s Dafem.

A pak se stalo, že jsem začal natáčet v druhém štábu pro Dafa, a jednoho dne jsme pracovali, ta věc se jmenovala The Street, napsal to Jimmy McGovern, a měli jsme udělat první a třetí blok. Docela často se stane u věcí, jako je třeba Sherlock, že dostaneme tři díly, nebo třeba šest dílů, ale točíme to v blocích, takže točíme první a druhý díl šest týdnů. Jiný režisér a jiný kameraman točí třetí a čtvrtý díl šest týdnů. Pak se spojí hlavní režisér s kameramanem a pracují na prvním a třetím. A někdy to točíme celé. Takže jsme točili první blok, já za kamerou, a po pár dnech za mnou Daf přišel a říká: “Já už se sem nebudu vracet. Já už na tomhle nechci dál pracovat. Dám si teď chvíli pauzu a navrhnu jim, abys v mé práci pokračoval ty.” Já jsem si říkal něco jako: “Oni mi to nikdy nedají, nikdy jsem to nedělal a nemám žádné zkušenosti jako hlavní kameraman.” Ale odpověděl jsem že fajn, když to půjde. Uvidíme.

Jel jsem se svojí ženou do New Yorku navštívit kamaráda, kterého jsem potkal na táboře a asi ve čtyři ráno mi volá producent a říká: “Chceme ti nabídnout práci.” To bylo v roce 2006. Prakticky jsem skákal radostí, že to je ono. Tohle je moje příležitost. Tohle jede v hlavním vysílacím čase na BBC. Tenhle seriál získal ceny BAFTA a RTS dva roky po sobě. Jeden z nejpopulárnějších seriálů na obrazovkách ještě před Sherlockem. Jásal jsem nadšením a pak mě najednou přepadl pocit strachu. Co jsem si sakra myslel? Jak to vůbec zvládnu? Nejsem na to připravený. Stejně jako v mnoha podobných okamžicích v životě, kdy víte, že to je velká věc, ale zároveň se bojíte, jestli to dokážete.

Vrátili jsme se domů. Mluvil jsem s Dafem a říkám mu: “Hele, já jsem trochu nervózní ohledně bla bla bla…” a on na mě: “To je všechno v pořádku. Pracoval jsi se mnou patnáct let. Byl jsi na všech možných filmových placech. Víš, jak to chodí. Teď si to dáš všechno dohromady.” Byl skvělým mentorem. Vždycky byl ten typ člověka, který u práce vysvětluje, proč dělá to, co dělá. Byl mým učitelem. Všechno to co vidíte teď dělat mě, hodně z toho mám od něj. Ani ne tak styl nebo technickou stránku věci, ale přístup. Způsob, jakým člověk přistupuje k celému natáčení.

Pracoval jsem na The Street. Myslím, že jsem se nikdy předtím do ničeho nevrhnul s takovou energií a touhou uspět. Bylo to jako šest týdnů běžet, a najednou byl konec a bylo to hotové. Všem se to líbilo a byli spokojení. A tak mi režisér, David Blair, nabídnul další práci. A pak se to dál nabalovalo až do současného stavu, různá práce s různými režiséry a různými společnostmi. Vybírání si různých prací z různých důvodů.

Většinu toho, na čem pracuju, zvažuju hlavně podle režiséra spíš než podle něčeho jiného. A pak jsou věci jako Sherlock. V první sérii jsem byl pozván na setkání s režisérem Paulem McGuiganem. Nevěděl jsem, co se z otho vyvine. Potkali jsme se doslova v restauraci v Cardiffu. Povídali jsme si dvě hodiny o všem možném, co se nám líbí a nelíbí, a on mi nabídl práci. To je docela zajímavé. Pohovory jsou vždycky… buď je na ně člověk pozván, protože se režisérovi se líbí vaše práce, nebo protože producentovi se líbí vaše práce. Je to velmi neobvyklé, že vám pohovor zařizuje agent. Častější je, že někdo viděl vaši práci, nebo spíš nějaký seriál, a líbilo se mu to.

Co jsem zjistil o pohovorech je to, že oni zkoumají vás, ale úplně stejně zkoumáte vy je, protože následující tři měsíce svého života budete s touhle osobou pracovat na velmi intenzivní úrovni. Bylo by hodně těžké pracovat s někým, s kým nemůžete vyjít. Je to jako když se potkají dva psi. Prohlížejí si jeden druhého, očuchávají se, zkoušejí zjistit, jak to bude fungovat, a na základě toho krátkého oťukávání je nutné se rozhodnout. Pro mě je to často otázka důvěry a taky… Občas to člověk odhadne špatně. Sedíte a povídáte si spolu, on zní skvěle, a pak se potkáte první den v práci a je z něj… Ale každý jsme jiný.

Co jsem se za ty roky naučil je, že rozdělovat na dobré a špatné je nesprávný pohled. Lidé jsou různí. Věci jsou různé. Podle mě není nic dobré nebo špatné. Existují jen rozdíly v názorech. Co funguje jednomu, nemusí fungovat pro druhého. A na tom není nic špatného. To, že lidé někdy něco mají nebo nemají hodně rádi je podle mě v pořádku.

Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.
Steve Lawes. Autor Robert Viglasky. Publikováno se souhlasem autora v souladu s oprávněním v původním rozhovoru.

— Konec první části. —

Pokračování – druhá část.

Steve Lawes je kameraman z Velké Británie a pracuje ve filmu, televizi a na reklamních spotech již 20 let. Podílel se na televizních pořadech pro významné televizní stanice: natáčel pro BBC kritiky oceňovaný seriál Sherlock, za který byl nominován na RTS Craft a získal ocenění BAFTA Cymru, seriál Death Comes to Pemberley, za který získal cenu Guild of Television Cameramen’s (GTC) a dva seriály Jimmyho McGoverna: Banished a The Street. Steve byl kameramanem v mezinárodních projektech pro televizní stanice Sky HD a HBO, celovečerním filmu Skellig nebo akčním seriálu Strikeback.
Více o Stevovi na IMDB

Mary Jo Watts je zakladatelkou Powers of Expression, online magazínu věnovaného umění, který představí na jaře 2016. Mary Jo získala bakalářský titul na University of Tulsa v oborech women’s studies a francouzštině a magisterský titul v komparistice na Rutgers University, kde také mnoho let vyučovala, zatímco téměř dokončila mnoho zajímavých disertací. Mezi obsese její minulosti patří: moderní a středověká poezie, Glenn Gould, komedie z éry němého filmu, kulturní historie multimédií a Mlčení jehňátek. Mary Jo žije v Ithace ve státě New York, USA a věnuje se nepsaní disertace o Valerii Solanas (odkaz vede na PDF), seriálu Sherlock a kinematografii ve fanouškovském blogu pod jménem mid0nz.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *